Kurz 4: Sebemotivace Lekce 1 : Teorie motivace
Časová náročnost lekce: 4-44 minut
Úvod do lekce
Zjednodušeně řečeno je motivace proces, který nám pomáhá dosahovat cílů a celkově reguluje naši činnost. Existuje mnoho teorií a modelů motivace a my si na úvod několik z těch nejznámějších uvedeme.
Obsah lekce:
Jedním z principů, které ovlivňují naši motivaci, je naše tendence zabývat se nedokončenými tvary. Jedno z vysvětlení nabízí efekt Zeigarnikové, pojmenovaný podle ruské psycholožky, která se zabývala psychologií vnímání. Přišla na to, že lidé mají tendenci zabývat se ve zvýšené míře úkoly, které nedokončili. Podle její teorie si tak budete spíše pamatovat učivo, při kterém vás někdo vyrušil a jež jste si nemohli dočíst, než to, které už máte úspěšně za sebou. Důvodem je právě přirozená lidská touha dotvořit nedokončené.
Vnější vs. vnitřní motivátory
Důležité je rozlišovat mezi motivací přicházející z vnějšího prostředí a motivací, která přichází z prostředí vnitřního. Vnější motivátory odborně nazýváme incentivami neboli pobídkami – jedná se např. o lákavé jídlo, plat nebo pochvalu. Existují však i negativní pobídky, například tresty či odstrašující příklady. Motivátory vnitřní nazýváme odborně motivy neboli pohnutky. Mezi pohnutky řadíme například hlad, žízeň nebo potřebu sociálního kontaktu, ale i potřebu úspěchu, výkonu, seberealizace či touhu po uznání. Ačkoliv nás ovlivňují jak pobídky, tak pohnutky, výzkumy ukazují, že z dlouhodobého hlediska má na náš výkon větší vliv motivace vnitřní. Proč nefungují tradiční formy odměn, jako například benefity v práci či zvýšení platu, se můžete dozvědět v krátké přednášce TedTalk od Daniela Pinka na konci odstavce. Jedná se o jednoho ze současných nejvlivnějších autorů zabývajících se motivací. D. Pink se tématu motivace podrobně věnuje také ve své knize „Pohon“ (původní anglický název „Drive“), která se stala ve Spojených státech bestsellerem a kterou můžeme vřele doporučit.
Dan Pink o překvapivých vědeckých poznatcích o motivaci
Teorie výkonové motivace
Tato teorie rozděluje lidi na dva typy podle způsobu jejich motivace. První typ je člověk, který se snaží dosáhnout úspěchu a po úspěchu zažívá uspokojení. Druhý typ je člověk, který se snaží vyhnout neúspěchu a po úspěchu zažívá úlevu. První typ, který se snaží dosáhnout úspěchu, tak bude volit středně obtížné úkoly, aby dosáhl uspokojení z jejich splnění. Příliš jednoduchý úkol mu nepřinese takové uspokojení. Typ druhý, který se snaží vyhnout neúspěchu, naopak bude volit buď snadné úkoly (aby co nejvíce minimalizoval riziko nesplnění úkolu), nebo naopak velmi náročné úkoly (aby si potvrdil svou neschopnost). Ukazuje se však, že optimální je volit úkoly, které mírně přesahují úroveň našich dovedností. Ty nás motivují k učení se novým věcem, zdokonalování dovedností a při splnění úkolu přinášejí uspokojení. Budeme-li volit příliš snadné úkoly, naše dovednosti se nebudou zlepšovat a budeme stagnovat. Budeme-li naopak volit příliš náročné úkoly, může se stát, že ztratíme motivaci, neboť budeme zažívat častý neúspěch a pocit bezradnosti.
V pracovním prostředí není chybou vzít práci, kterou ještě nevíte, jak správně uděláte. Už jen fakt, že jste na ni kývli, vás bude v očích nadřízených vykreslovat jako schopnější. Stejně tak není chybou požádat o radu, pokud opravdu nevíte – naopak, nechat si poradit a sdílet problém, který řešíte, je v práci optimální (více viz např. modul „Kreativita“). Všichni vysocí manažeři začínali jako ambiciózní začátečníci, kteří se učili činností (tzv. „learning by doing“) – jednou z nejefektivnějších metod učení se novým dovednostem.
Yerkes-Dodsonův zákon
Další z vlivných teorií motivace přinesli autoři Robert M. Yerkes a John D. Dodson. Ti formulovali takzvaný Yerkes-Dodsonův zákon, který vyjadřuje souvislost mezi mírou nabuzení (někdy se používá anglický termín arousal) a výkonem. Ukazuje se, že s růstem nabuzení roste výkon jen do určité míry. V určitém bodě se pozitivní vliv nabuzení na výkon láme a dojde k propadu, kdy naopak přílišné nabuzení výkonu škodí.
V praxi to můžete poznat třeba při zkouškách. Možná máte zkušenost s tím, že přílišná „přemotivovanost“ nevede k těm nejlepším výsledkům, ale naopak k vyčerpání, trémě a neúspěchu. Pro každý úkol existuje optimální úroveň motivace a i zde platí, že nic se nemá přehánět. Podobně tento zákon funguje, když prezentujete před publikem – máte-li mírnou trému, adrenalin v krvi, zrychlený tep a jste optimálně nabuzení, jste schopni podat ten nejlepší výkon. Pokud však překročí nabuzení určitou hranici, dostanete se do stavu, kdy vás tréma a stres naprosto přemůže a vy nejste schopni ani průměrného výkonu.
Efekt cílové pásky
Stejně tak jako je nevyrovnaný náš výkon vzhledem k úrovni nabuzení, se také liší naše motivace v čase. Pokud máte pocit, že vaše snaha a motivace rapidně roste tím víc, čím blíže máte deadline nebo termín zkoušky, nejste v tom sami. Říká se tomu efekt cílové pásky. Stejně jako běžci těsně před cílem maximalizují svůj výkon a úsilí (ač ještě před pár set metry měli pocit, že více už nemohou), i při jiných činnostech mají lidé tendenci na konci plnění úkolu přidat. Přesto, že lépe rozdělit svůj čas a úsilí je výhodnější (a více se o tomto tématu dočtete v modulu, který se zabývá time-managementem), dohánění „co se dá“ na konci je přirozené a zcela logické – kdy jindy, když ne teď?
Teď když jsme si představili základy teorie o motivaci, přichází ta těžší část, a to převést své poznatky do praxe. Tonny Robins, motivační řečník a kouč, zdůrazňuje, že velká síla tkví v rozhodnutí. Rozhodnutí, na co se zaměříte, jaký tomu dáte smysl a co dále uděláte. Jeho řeč plnou emocí a energie si můžete poslechnout na jeho přednášce v rámci platformy TedTalk na konci odstavce. Více o převedení teorie do praxe se dozvíte v další lekci „Koučování a sebekoučování“.
Tonny Robbins o tom, proč děláme to, co děláme